Elbereth stránky

Nastal den D. Strážci už byli od rána nervózní, i když před ostatními na sobě nedávali nic znát. Nejvíce je zneklidňoval fakt, že neví, kdy se uskuteční útok ani kolik času budou mít na přesunutí studentů do bezpečí. Nezbylo jim nic jiného než zůstat neustále ve střehu. Až při obědě se stalo něco neočekávaného. Jako první zmizel z Velké síně ředitel a po něm postupně ostatní profesoři. Jako poslední z učitelů tu zůstal mistr Orvis a nevypadalo to, že by někam odcházel. Strážci věděli, co to znamená. Přišel jejich čas. Harry šel nenápadně sledovat Brumbála s učiteli, aby mohl dát ostatním vědět, kdy mohou začít s přesouváním studentů do Komnaty nejvyšší potřeby. Harry se málem srazil ve dveřích Velké síně s Hagridem.

„Harry, to sem rád, že tě vidím. Brumbál mi řek, abych vás požádal o to, jestli byste ještě nemohli pohlídat školu.“

„Samozřejmě. Hagride, až ředitel opustí školu, víš, co máš dělat,“ podíval se na něj Harry.

„Vím, Harry,“ narovnal se Hagrid a pokračoval svojí cestou.

Harry se opět pustil za ředitelem. Brumbál ho zavedl až k ředitelně. Tam se Harry schoval do temného kouta a čekal. Po několika minutách se zpoza chrliče vynořili všichni učitelé a nakonec i Brumbál. Harry je s mírným odstupem sledoval. Viděl, jak vyšli na školní pozemky a za hranicemi pozemků se přemístili.

„Už jsou pryč, takže jdeme na to. Moc času nemáme. Dejte vědět Hagridovi,“ poslal Harry myšlenku Strážcům a dal vědět mistrům na Avalon.

Poté přešel doprostřed pozemků a začal kouzlit. Trošku zvětšil bradavické pozemky tím, že posunul hranice Zapovězeného lesa dál od hradu. Potom se pustil do vytváření nových bariér proti vniknutí, které by měly na chvíli Voldemorta a Rytíře zdržet.

Mezitím ve škole probíhala evakuace.

„Je důležité, abyste se přesunuli do bezpečí. Tady půjde o život, věřte nám,“ přemlouvala je Hermiona, protože studenti odmítali zabarikádovat se v Komnatě nejvyšší potřeby.

„Chceme pomoct,“ ozvalo se z davu studentů.

„To nejde. Tohle nejsou obyčejní Smrtijedi a i s těmi byste měli dost problémů. Žádná kouzla, která ovládáte na ně neplatí. Jsou to stvoření z dávných věků a ovládají starodávnou magii, která se už dávno zapomněla. Navíc musíte umět bojovat se zbraní, abyste se jim mohli postavit,“ kroutila hlavou Alex.

„Prostě uděláte, co říkají a basta. Nehodlám tady poslouchat nějaký stěžování. Mají chránit Bradavice a vás? Mají. Tak je nechte dělat jejich práci a rychle se přesuňte do Komnaty nejvyšší potřeby nebo vám napařím školní trest na celej měsíc! Všem! Zapovězený les je hodně velkej!“ zahřměl nad nimi Hagrid a vypadal docela nebezpečně.

Studenti se lekli jeho náhlé reakce a už neprotestovali. Začali se přesunovat do sedmého patra, kde už u dveří čekal školník.

„Děkujeme, Hagride,“ usmála se na něj Hermiona.

„Nemáte zač. Teď byste ale měli jít pomoct Harrymu. Já taky půjdu na svoje místo,“ ukázal Hagrid někam ke schodišti a opustil je.

„Má pravdu. Musíme jít pomoct Harrymu, neměl by se vysilovat před bitvou,“ souhlasil s Hagridem Thomas a vydal se na školní pozemky.

Harryho našli stát zamyšleně před školou. Všimli si, že toho stihl docela hodně mezitím, co oni přemlouvali studenty.

„Povedlo se?“ otočil se k nim náhle, takže se ho docela lekli.

„Ano, s Hagridovou mírnou pomocí,“ přikývl Ron a zahleděl se k lesu.

„Dal jsem vědět mistrům. Měli by tu každou chvíli být.“

Jen co Harry promluvil, objevil se před nimi celý učitelský sbor Avalonu v čele s ředitelem.

„Teď tedy zbývá čekat na Voldemorta,“ poznamenal Harry.

Po čtvrt hodině, kdy Harry začal přemýšlet, co ho jen mohlo zdržet, se Voldemort opět objevil. Jak čekali, přišel jen s Temnými rytíři. Mistři byli na předem určených stanovištích a tak je Voldemort od bradavické brány nemohl vidět.

Pán zla se pustil do rušení bariér kolem hradu.  Když došel k těm, které vytvořil Harry, rozzuřeně zavrčel. Harry to pobaveně sledoval, ale jistě věděl, že nebude dlouho trvat a jeden z rytířů ty kletby zruší. Voldemorta asi napadlo to stejné, protože se k jednomu z nich otočil a cosi mu řekl. Rytíř několikrát máchl rukama a pár zábran povolilo.

„Připravte se, za chvíli to přijde,“ upozornil svoji jednotku Harry.

Mezitím už dva Rytíři pracovali na složitých zábranách kolem hradu. Bylo poznat, že už jsou dost netrpěliví. I Voldemort vykazoval známky netrpělivosti. Chtěl to mít rychle za sebou, ale věděl, že si nesmí poštvat proti sobě někoho tak nebezpečného jako byli Temní rytíři. Tak raději nenávistně probodával pohledem bradavický hrad.

A najednou zábrany povolily. Voldemort, s asi padesáti Rytíři, vešel na bradavické pozemky.

„Ty Strážce chci živé. Se studenty můžete naložit, jak se vám zlíbí,“ pronesl Voldemort a sledoval počínání svých spojenců.

Temní rytíři začali postupovat směrem k hradu. Náhle se odněkud vyřítil šíp a zasáhl jednoho z nich. Všichni se zastavili a pozorovali okolí. Nikde nikdo nebyl. Voldemort začínal být nervózní. Neměl moc času, protože Smrtijedi dlouho Brumbála s Řádem nezdrží a on se tu s ním nechtěl potkat.

To už však ze stínu hradu vyšla postava v kápi s lukem v ruce. Byl to Harry. Upoutal na sebe pozornost, takže ostatní se mohli nepozorovaně dostat za Rytíře.

„Kdo jsi, že si na nás troufáš útočit?“ promluvil jeden z Rytířů a prohlížel si postavu, která stála proti němu.

„Jsem Strážce Avalonu a nedovolím vám vstoupit do hradu,“ promluvil Harry a znovu pozvedl luk.

Jeho střela opět neminula cíl a další z Rytířů se poroučel k zemi. To už ostatní rozpálilo tak, že se vrhli na Harryho. Ihned je ale zaplavila salva šípů, kterou odpálili ostatní Strážci a mistři. Rozpoutal se boj, jaký Bradavice ještě neviděly.

I Brumbál a Fénixův řád měli spoustu práce. Smrtijedi na ně nejen pálili jedno kouzlo za druhým, ale také podpalovali kolemstojící domy. Síly byly vyrovnané, protože jak Brumbál hned na začátku zjistil, Voldemort sem poslal jen hrstku Smrtijedů. Jako by chtěl od něčeho odpoutat pozornost. Teď ale neměl čas se tím zabývat. V sázce byly životy nevinných lidí. Několik se jim jich už podařilo zachránit, ale stále zde byli lidé, kteří zůstali uvězněni v hořících domech a volali o pomoc.

„Remusi, vezmi Tonksovou a běžte na pomoc těm chudákům v těch domech,“ promluvil Brumbál na Remuse, kterému se podařilo zneškodnit dalšího Smrtijeda.

Remus kývl, že rozumí a rozběhl se k hořícím domům.

Po půl hodině bylo po boji. Kolem už dohořívaly trosky domů. Všechny mudly se naštěstí podařilo zachránit a většinu z nich poslali ke svatému Mungovi, aby jim tam ošetřili rány a pracovníci ministerstva jim mohli vymazat paměť.

„Přesuneme se do Bradavic. Chci s vámi ještě něco probrat,“ otočil se Brumbál na členy Řádu.

Když se přemístili za pozemky Bradavic nestačili se divit. Hrad se zdál být o hodně dál než normálně. Brumbál tušil, že něco není v pořádku. Jak se blížili k hradu, slyšeli řinčení zbraní a křik. Konečně se jim naskytl pohled na to, co se tu vlastně dělo. Strážci spolu s nějakými dalšími lidmi v kápích bojovali proti podivným bytostem. Ale nebojovali kouzly, nýbrž zbraněmi.

„Brumbále, co se to děje?“ zeptala se vyděšená paní Weasleyová.

„Nemám tušení, Molly,“ zakroutil hlavou Brumbál a pohledem hledal Harryho.

Jenže bylo těžké ho najít, když všichni obránci měli na hlavách kápi, aby Voldemort nepoznal, s kým má tu čest.

Najednou se ozvalo dívčí zaječení. Jeden z Rytířů probodnul jednomu ze Strážců rameno. Jenže hned se mu to stalo osudným, protože další Strážce po něm hodil svůj meč a trefil se přímo na místo, kde je srdce. Potom vzal dívku do náruče a přemístil se přímo před Brumbála.

„Postarejte se o ni,“ položil mu ji k nohám a Brumbál poznal, že je to Harry.

Jenže než se ho stihl na něco zeptat, Harry se přemístil zpátky a vytáhl Rytíři z těla svůj meč.

Paní Weasleyová se k dívce ihned sklonila. Když jí sundala kápi vykřikla, protože se pod ní skrývala její dcera.

„Není to tak hrozné, jak to vypadá, mami,“ utěšovala ji Ginny, ale tvář měla staženou bolestí.

Jednou rukou si sundala plášť. Všichni mohli vidět jak jí z rány vytéká stále víc a víc krve. Ginny na to ale vůbec nedbala a začala hledat něco na opasku. Konečně našla to, co hledala. Byl to lektvar. Rychle ho vypila a krvácení se zastavilo. Potom vytáhla ještě jeden a rána se zacelila.

„Říkala jsem, že to není tak hrozné,“ pronesla jako by se nic nestalo a trochu si procvičila paži, aby se do ní vrátil cit.

Potom něco zamumlala a v rukou se jí objevil luk a několik šípů. Postavila se a založila šíp do tětivy. Natáhla ji a vystřelila. Šíp se zabodl do zad jednomu z Rytířů, který se zezadu blížil k jednomu z mistrů a hned se poroučel k zemi.

„Ginny. Co… to?“ nadechovala se její matka, ale nedostávalo se jí slov.

„Teď nemám čas na povídání,“ odbyla ji Ginny a odběhla od nich.

„Neměli bychom jim pomoct, profesore?“ zeptala se nesměle Tonksová.

„Pochybuji, že bychom jim byli užiteční. Vypadá to, že mají situaci pod kontrolou,“ kroutil hlavou ředitel a dál sledoval dění na pozemcích.

Když si Rytíři uvědomili, že prohrávají, raději se co nejrychleji vytratili z bradavických pozemků. I Voldemort pochopil, že tu dneska prohrál a následoval příkladu svých spojenců.

„To bychom pro tentokrát měli. Dobrá práce,“ promluvil ředitel Avalonu k mistrům a svým bývalým studentům.

Na jejich straně byli pouze dva mrtví mistři, kdežto řady Temných Rytířů značně prořídly. Vzdali tedy poctu svým padlým přátelům, jejichž těla se, po odříkání magického rituálu, proměnila v prach. Poté se ředitel s mistry přemístili zpátky na Avalon. Zůstali tu jen Strážci a mistr Orvis.

„Tak a teď ten těžší úkol,“ pohodila Alex hlavou směrem k Fénixovu řádu a Brumbálovi.

„Víš, že ti to nezávidím, kámo?“ poplácal ho soucitně po rameni Greg.

Harry věděl, co tím myslí. Musí se tomu prostě postavit čelem, tak jako vždycky. I když to bude hodně obsáhlé vysvětlování.

„Co mělo tohle znamenat? Mohli byste nám to nějak vysvětlit?“ pronesl Brumbál klidným hlasem, jako by mluvil o dnešním počasí.

„To byli Temní rytíři. Bojovali na straně Mordreda a Morgany proti králi Artušovi. Voldemort našel starodávný rituál, kterým je dokázal povolat z podsvětí. Obyčejná kouzla na ně neplatí. Jen zbraně a starodávná magie, kterou ovládají,“ pustil se do vysvětlování Harry mezitím, co Ginny šeptem ujišťovala svoji matku, že je v naprostém pořádku.

„Proč jste nám o tomhle nic neřekli. Mohli jsme vám přece pomoct,“ ozval se pan Weasley.

„Copak jste mě neposlouchali? Vaše kouzla by jim nic neudělala, možná by je ještě víc rozzuřila. A nemohli jsme si dovolit rozptýlení, abychom vás před nimi dokázali ochraňovat. Je mi líto, že se tahle bitva odehrála na bradavických pozemcích, ale nebyla to naše chyba. Ale nebojte se, pane profesore, studenti jsou v bezpečí,“ ujistil ředitele Harry, když letmo zaslechl to, na co ředitel myslí.

„Tím je myslím celá situace vyřízená. Měli byste si jít odpočinout. A všichni. Myslím, že pro dnešní večer se žádného útoku bát nemusíme,“ zavelel Brumbál.