Elbereth stránky

 Přemístili se na špinavé náměstí, plné pytlů s odpadky, kterému dominovala nevábná vůně hniloby a plísně. Sem tam bylo vidět na zemi krysu, jak se vydává hledat v odpadkách, kde by co mohla sníst. Nad hlavami jim krákoralo několik vran, které tu číhaly na neopatrné krysy, aby si na nich mohly smlsnout.

„Co je tohle za místo?“ otřásla se odporem Katarina a více se zachumlala do pláště, protože jí na těle vyskočila husí kůže způsobená větrem, který se hnal přes ztichlé Grimmauldovo náměstí.

„Vítejte na Grimmauldově náměstí,“ oznámil jim s úšklebkem Ron a spiklenecky mrkl na Harryho, Ginny a Hermionu.

Alex, Sam, Paul, Thomas, Greg a Katarina na ně zírali jako na blázny.

„Tohle si přečtěte,“ podal jim Harry pergamen, který před malým okamžikem přinesl Fawkes.

Přečetli si adresu napsanou písmem se samými kudrlinkami. Nechápavě se podívali na své kamarády.

„Myslete na to, co jste si teď přečetli a uvidíte,“ pobídla je Hermiona a sama už viděla, jak se před nimi vynořuje dům s číslem dvanáct.

To už si ho všimli i ostatní a těm do teď nezasvěceným konečně došlo, o co se tu jedná. Ron jim otevřel vchodové dveře a jeden po druhém vešli dovnitř. Harry je všechny popoháněl do jídelny, kde se podle jeho očekávání konala porada Řádu. Samozřejmě se nemýlil. Už na ně čekali, a když vstoupili, nemohlo jim uniknout, že se na ně dospělí dívají různými pohledy.

Někteří se na ně dívali odmítavě, protože důrazně nesouhlasili s tím, aby tu ty děti byly. Mezi nimi nechyběla paní Weasleyová a Severus Snape. Jiní zase byli rádi za jejich přítomnost, jako třeba Remus, Tonksová nebo profesor Brumbál. A tomu zbytku to bylo vcelku jedno, jako třeba panu Weasleymu nebo Moodymu, který si je nenápadně prohlížel svým kouzelným okem.

„Vidím, že už jsme tu všichni a tak můžeme začít. Nechal jsem svolat dnešní mimořádnou schůzi z důvodu, který většina z vás jistě zná. Jde o to, že se dnes v Londýně, přesněji v Hyde parku, sešli Smrtijedi. Nevíme, co bylo předmětem jejich schůzky, protože jsme se k nim nestihli dostat natolik blízko, abychom něco slyšeli. Ovšem nebyli jsme jediní, kdo Smrtijedy sledoval. V blízkosti Smrtijedů se v tu dobu nacházelo i deset mladých lidí, které jsme považovali za mudly. Nechtěli byste nám k tomu něco říci?“ začal Brumbál svůj proslov, poté se otočil na Strážce a všímavému pozorovateli by neuniklo, že mu v očích tančí veselé jiskřičky.

Harry vstal ze židle, rozhlédl se po osazenstvu kuchyně a zhluboka se nadechl. Jako velitel skupiny měl tu nepříjemnou povinnost, že vždycky mluvil za skupinu jen on sám. Teď si to ovšem náramně užíval.

„Myslím, že nejsem povinen vám k tomu něco říkat. Hlášení podávám jedině řediteli Avalonské akademie a nikomu jinému. Nejsme členy Řádu a tak vám nemusíme nic říkat. Jsme tu jenom proto, abychom se dozvěděli o dalších krocích lorda Voldemorta,“ Harry mluvil ke všem členům a všiml si, že při vyslovení Voldemortova jména se spousta lidí zachvěla.

Brumbál se usmál. Přesně takovou reakci čekal, ale stále se v duchu bavil nad tím, že ho vždy dokážou překvapit. V místnosti začal vzrušený hovor. Sem tam bylo slyšet nesouhlasné připomínky či rozčílené výrazy typu: „Co si o sobě ty děti myslí.“ Všechno ukončil až Brumbál prostým mávnutím ruky.

„Myslel jsem si, že mi tohle řekneš, Harry, ale přece jen, možná na tom závisí životy nevinných lidí,“ přemlouval ho Brumbál.

Harry se s mírným úšklebkem podíval na své přátele.

„O těch Smrtijedech bys mu to měl říct, Harry,“ promluvila na něj v myšlenkách Hermiona, tak, že to slyšeli i ostatní Strážci.

„Jedno bych vám snad říct mohl. Zítra bude útok Smrtijedů. Nevíme kde přesně, protože o tom se nebavili, ale rozhodně byste měli být zítra připraveni,“ podíval se Harry nejdřív na Brumbála a potom i na ostatní v místnosti.

„Jak se vám to ale podařilo zjistit? Taky jste nebyli dostatečně blízko Smrtijedům, abyste něco zaslechli,“ kroutil hlavou Remus, který pozoroval Harryho od té doby, co vešli do místnosti.

„Nesmím vám říct nic z praktik, které nás učili na Avalonu,“ kroutil hlavou Harry a posadil se zpět na židli, protože už jim neměl co říct.

„Co nám to tu chcete namluvit, Pottere. Smrtijedi se nescházejí mimo Temné sídlo jen proto, aby mezi sebou projednali plán na další útok proti mudlům. Myslím, že nám tajíte velmi důležitou věc,“ podíval se na něj Pošuk Moody oběma svýma očima.

Harry se opřel o opěradlo židle a založil si ruce na prsou.

„A víte, že máte pravdu, Moody? Skutečně vám něco tajím,“ pronesl s úplným klidem a bavil se pohledem na to, jak se jim mění výraz tváře z nechápavého na naštvaný.

„Tak to vyklopte, Pottere!“ zavrčel nevrle Moody.

„A proč bych to dělal. Ty tajné informace se netýkají vás ani nikoho z Řádu. Je to namířeno proti nám a proti Avalonu, takže když dovolíte, svoje záležitosti si vyřídíme sami. Stejně byste se nám při tom jen pletli. A víc už vám neřeknu ani slovo. Už jsem vám toho řekl víc než dost,“ uzavřel konverzaci Harry a pozoroval je, jak budou reagovat.

Uvědomoval si, že právě udělal to samé, jako oni kdysi dělali jemu. Zatajoval jim důležité informace a oni byli nervózní z toho, že nic neví.

Potom mu ovšem padl pohled na Snapea. Tvářil se nervózně, tedy jestli se to v jeho případě dá tak nazývat. Jako jediný se nezapojoval do debaty, která zase v místnosti propukla a tentokrát se do ní zapojil i profesor Brumbál. Snape se díval po členech Řádu a vypadal na to, že chce něco říct, ale pokaždé si to rozmyslel. Harrymu došlo, co to znamená.

„Jistě, něco by vám mohl prozradit tady profesor Snape, ale jak ho tak pozoruju, nevypadá na to, že by chtěl kvůli tomu zemřít. Voldemort se dobře pojistil proti tomu, že se žádné informace nedozví nikdo z Řádu ani z ministerstva. Neporušitelný slib, že?“ podíval se Harry na Snapea pobaveně, protože se mu hrozně líbilo, jak je bezmocný, i když mu to vůbec nepřál.

Snape mlčky přikývl a potom se rozhlédl po celé místnosti.

„Samozřejmě tě do ničeho takového nemůžeme nutit, Severusi,“ přikývl chápavě Brumbál.

„Ale vy nám to musíte říct. Vás určitě žádný neporušitelný slib nesvazuje,“ ukázal na ně Moody a zkřivil rty do grimasy, která měla představovat úsměv.

„Tak a dost! Zapomínáte, že už nejsme studenti. Ještě chvíli se do nás navážejte a nehneme ani prstem a potom uvidíte, jaké katastrofické následky bude vaše chování mít!“ rozčílil se Harry a ostatní Strážci věděli, že se pomalu dostává k hranici své sebekontroly.

„Pottere, co nám to tu chcete namluvit. Co by mohlo být horší než útok Smrtijedů a Vy-víte-koho?“ podíval se na něj pobaveně jeden ze členů Řádu, který seděl vedle Remuse.

„To si vážně myslíte? Existují bytosti desetkrát nebezpečnější než Voldemort nebo ta jeho banda Smrtijedů. My už jsme je viděli, bojovali jsme proti nim,“ vstala Ginny a přejela Fénixy tvrdým pohledem.

„Myslím, že už jsme si povídali dost. Máme ještě nějakou práci a nehodlám tady vysedávat a poslouchat nějaké vaše urážky. Jednotko, jdeme!“ zavelel Harry.

Strážci vstali a jeden po druhém se přemístili. Poslední zůstal v místnosti Harry. Všechny přejel pohledem a zamračil se.

„Měli byste se připravit na zítřek. A hlavně Smrtijedy nepodceňujte. Mohlo by se vám to vymstít,“ promluvil ještě než se i on přemístil.

Řád chvíli seděl neschopen slova. Potom vstal profesor Brumbál.

„Harry má pravdu. Měli bychom se připravit na útok Smrtijedů. Bude to probíhat asi takto.“

Potom jim sdělil plán strategie.

Mezitím se Strážci přemístili zpátky do Bradavic. Harry ihned vběhl do svého pokoje a z kufru vytáhl Pobertův plánek. Vrátil se zpátky ke svým kamarádům do společenské místnosti.

„Takže si to probereme ještě jednou. Voldemort a Temní rytíři na nás jistě budou chtít zaútočit z lesa, což jim dává výhodnou pozici. Proto bychom měli trochu upravit školní pozemky. Dřív ale budeme muset dostat studenty do Komnaty nejvyšší potřeby. Bylo by nejlepší, kdybychom ještě dneska navštívili Hagrida a sdělili mu svůj plán. Ovšem nemáme tu jistotu, že se Hagrid nepodřekne před Brumbálem nebo někým jiným z učitelů. Měli bychom ho přesvědčit, že je velmi důležité, aby o tom ředitel nevěděl. Ten nejtěžší úkol bude dostat studenty do bezpečí. Jistě nám budou odporovat. O pozemky se postarám já, vy zatím přesunete studenty do bezpečí. Kdyby se náhodou vyskytl nějaký problém tak mě zavoláte,“ sděloval Harry ostatním instrukce.

„Nemyslím si, že bychom měli jít k Hagridovi všichni,“ poznamenala Hermiona.

„Máš pravdu, bude stačit, když tam půjdu já,“ přikývl Harry.

Poté se vydal na návštěvu k Hagridovi.