Elbereth stránky

Dovnitř vstoupilo šest postav v černých pláštích s kápi na hlavě. Mířily k profesorskému stolu.

„Tak jsme tady, pane řediteli,“ stoupli si před Brumbála.

„Nemělo vás být deset?“ zeptal se jich podezřívavě Brumbál.

„Ale nás je deset. Veliteli?!“ křikla jedna z postav.

Byl to Thomas. Harry se usmál a postavil se. Ginny, Ron a Hermiona ho následovali. Na všech čtyřech se objevil stejný plášť, jaký měli jejich přátelé. Všichni na ně překvapeně hleděli a nikdo se nezmohl ani na jedno slovo. Čtveřice se připojila ke svým přátelům.

„Veliteli, jednotka je na místě,“ zasalutoval Thomas.

Harry přikývl. Šestice si sundala kápi. Členům Řádu málem vypadly oči. Vždyť to byly ty děti, které viděli u Harryho. Ale teď vypadali nějak jinak. Všichni vypadali nějak jinak. Ron i Harry měli vlasy dlouhé po ramena. Ginny a Hermiona měly ve tváři ženské rysy a o něco delší vlasy než předtím.

„Vy jste Strážci Avalonu?“ ukázal na ně nevěřícně Brumbál.

Přikývli.

„Kdo vám velí?“ zeptal se ředitel.

„Já,“ předstoupil Harry.

„To nepřichází v úvahu. Jste moc mladí na to, abyste hlídali školu,“ zamítl to Brumbál.

„Mladí?“ promluvil pobaveně nový učitel obrany.

„Mistře,“ poklekli před ním Strážci.

„Podívejte se na ně. Kolik myslíte, že je jim let?“ ukázal na Strážce Orvis.

„Kolik by jim asi tak bylo. Šestnáct!“ vyštěkl Snape.

Strážci i Orvis se rozesmáli.

„Co je tu k smíchu?“ zavrčel Snape.

„Řekněme to, že nám není šestnáct,“ ozvala se Alex.

Učitelé na ně hleděli neschopni slova.

„Jednoduše řečeno jim je skoro všem jednadvacet,“ usmál se Orvis.

„Nedělejte si z nás blázny, Orvisi. Potter a ti jeho kamarádíčkové nastupují do šestého ročníku a minulý rok jim bylo patnáct. Neříkejte, že během prázdnin zestárli o pět let,“ uchechtl se Snape.

„Ať je to tak či tak, hlídat školu nebudou,“ zamítl to Brumbál.

To ale neměl dělat. Před učitelským stolem se zablesklo a objevil se rozzuřený ředitel Avalonské akademie.

„Brumbále! Já vám dal podmínky a vy jste je přijal!“ křičel na něj.

Brumbálovi se vybavil jejich rozhovor v ředitelně. Tehdy nechápal, na co naráží, ale teď už to věděl.

„Pokud je nenecháte plnit svoji práci, srovnáme tuto školu se zemí,“ zavrčel ředitel.

Na znamení, že to myslí vážně, všech deset Strážců vstalo a vytáhlo hůlky.

„Vyzkoušíme si je,“ napadlo Brumbála.

Velkou síní se rozezněl vzrušený hovor.

„Dobrá, bojovat bude Harry,“ rozhodl Orvis.

„Kdo se s ním utká?“ zeptal se ředitel Avalonu.

„Co třeba já. Uvidíme, co Potter umí,“ ušklíbl se Snape.

Harry se pousmál.

Tohle bude hračka.

Strážci to slyšeli a tak se nepatrně pochechtávali. Harry zamířil ven na školní pozemky. Nemohli zápasit ve Velké síni. Bylo tam riziko, že mohli někoho zranit. Celá škola se přesunula na školní pozemky. Strážci se drželi u svého velitele a o něčem se radili.

„Nakopej mu zadek, Harry,“ povzbuzoval ho Ron.

„Třeba se mi konečně hodí ta strategie, kterou se do nás snažil nacpat mistr Zeller,“ ušklíbl se Harry.

„Už je tady. A zábava může začít,“ pronesl spokojeně Thomas.

„Jen abychom neseškrábávali Snapea ze školních pozemků,“ vzdychla Hermiona.

Strážci se rozesmáli. Studenti a profesoři po nich hodili nechápavým pohledem. To je rozesmálo ještě víc.

Harry se postavil naproti Snapeovi. Profesor lektvarů se mu díval do očí. Harry poznal, že zkouší Nitrobranu. Usmál se. Nikdo se mu do hlavy dostat nedokázal. Už ani Voldemort ne. Snapea to očividně vykolejilo.

Kde se sakra mohl Potter naučit Nitrobranu?

Harry slyšel jeho myšlenky a tak mu dalo velkou práci se nerozesmát. Jeho kamarádi se váleli v záchvatech smíchu na zemi. I oni slyšeli Snapeovy myšlenky. Harry a Snape kolem sebe kroužili.

Po pěti minutách už to Snape nevydržel a seslal na Harryho kouzlo. Začal souboj. Už zezačátku bylo poznat, kdo je lepší. Proto Snape přešel na tvrdší kalibr. Začal používat černou magii. Dost ho udivilo, že Harry jeho kletby odvrací a ještě stačí vysílat svoje vlastní. Orvis na to hleděl s pýchou. Umění souboje je učil on. Harry byl v tomhle oboru nejlepší.

Harryho to přestávalo bavit. Bylo na něm vidět, že si se Snapem jenom hraje. Párkrát mávl hůlkou a byl konec. Na zemi ležel spoutaný Snape a Harry v ruce držel jeho hůlku. Brumbál na to hleděl s otevřenou pusou. Strážci hlasitě zajásali.

„Ještě stále trváte na tom, že nebudou hlídat školu?“ pronesl pobaveně Orvis.

„Dobrá,“ vzdal to Brumbál.

„Říkal jsem, že to bude zajímavý,“ ozval se Ron.

„Ještě bychom si měli něco ujasnit, Brumbále,“ vzpomněl si ředitel Avalonu.

Brumbál na něho nechápavě pohlédl.

„Doufám, že je nehodláte zapojit do výuky. Bylo by to mrhání jejich i vaším časem,“ zeptal se Brumbála.

Brumbál se nadechoval, že bude protestovat, ale nakonec to vzdal. Věděl, že by stejně neuspěl.

„Dobrá. Strážci, na místa!“ rozkázal Harry.

Rozestavěli se kolem hradu. Harry stál pořád na louce a nad něčím přemýšlel. Náhle se mu v očích zablesklo a on začal čarovat.

„Co to dělá?“ divil se Remus.

„Zabezpečuje školu,“ odpověděl mu Orvis a hleděl se zájmem na svého bývalého žáka.

Harry kouzlil asi půl hodiny. Studenty přestalo bavit sledovat ho už po dvou minutách a tak se přesunuli do Velké síně na hostinu. Brumbál tam počkal, až Harry dokouzlí. Chtěl mu sdělit ještě pár věcí. Harry sklonil hůlku, ale stále stál k němu otočený zády.

„Potřebujete něco, pane profesore?“ zeptal se klidně.

„Chci ti jen říct, že máte stejné pravomoci jako profesoři. Když uvidíte někoho venku po setmění můžete mu odebrat body a udělit školní trest. Ve Velké síni budete mít zvláštní stůl jen pro sebe. Teď už vás nechám o samotě,“ informoval ho Brumbál a vrátil se do hradu.

Harry pomocí myšlenek informoval ostatní o tom, co mu právě řekl.

Myslíte, že nás budou brát studenti vážně? Ginny.

Když nebudou jejich problém. Oni budou přicházet o body. Ron.

Nechtěli byste se bavit o něčem jiným? Tohle je nuda. Alex.

Co takhle nějakej vtípek na účet učitelů. Tedy kromě mistra Orvise. Thomas.

Jasně už jsme na to ve vlaku mysleli. Co takhle jim nabarvit vlasy na zeleno. Takovej Snape se zeleným hárem, to je docela lákavý, nemyslíte? Harry.

Tohle jsme už udělali v Avalonu. Sam

No a? Tady o tom nikdo neví. Můžeme používat svoje starý vtípky. A nikdo nám nemůže nic udělat. Hermiona.

Takhle se celou dobu bavili v myšlenkách. Kdyby je ovšem sledoval někdo, kdo o tomhle neměl ani tušení, viděl by jen, jak stojí na místě bez jediného pohybu a očima sledují pozemky. Takhle je také ráno našli členové Řádu, kteří je přišli vystřídat. I když hlídali celou noc, nebyla na nich vidět únava. Strážci nepromluvili ani slovo, když je přišel Řád vystřídat. Udrželi si na tváři kamennou masku, když jim předávali hlídku. Uvnitř sebe ale řvali smíchy. Remus se dokonce pokoušel s Harrym promluvit, ale Harry mu řekl jenom dobrou noc a odešel. Přesunuli se do Velké síně. V rohu místnosti si všimli jejich stolu. Nebyl kulatý, jak byli zvyklý. Thomas vytáhl hůlku, zamířil na stůl a zamumlal nějaké kouzlo. Stůl se hned přeměnil do kulaté podoby.

„Já vám říkal, že se jim to nebude líbit,“ naklonil se Orvis k Brumbálovi.

Strážci se spokojeně posadili. Objevila se před nimi snídaně.

„Hele a co to udělat teď?“ napadlo Paula.

„Já nejsem proti,“ pokrčila rameny Alex.

Thomas se rozhlédl kolem sebe, a když si byl jistý, že se na něj nikdo nedivá zašeptal formulku. Všem učitelům se zbarvily vlasy do zelena. Jediný, komu se nic nestalo, byl Orvis. Studenti se mohli potrhat smíchy při pohledu na Snapea se zelenými vlasy. Brumbál to jako jeden z mála bral s humorem. Vyčaroval si zrcátko a kontroloval si v něm svůj nový účes.

„Kdy to zrušíme?“ zajímalo Hermionu, která stěží zadržovala smích.

„Jen je v tom nechte. Ať si studenti užijí,“ chechtal se Greg.

Po snídani za nimi přišel Brumbál.

„Odvedu vás do vašich soukromých komnat,“ sdělil jim.

Strážci ho následovali. Profesor je vedl směrem ke knihovně, ale místo doprava zahnul doleva. Šli ještě nějakou dobu, než se zastavili ve slepé uličce. Na jejím konci byly dveře.

„Bohužel jsme nestihli tyto pokoje upravit. Jestli chcete, pošlu skřítky, aby se o to postarali,“ nabídl jim Brumbál.

„To nebude třeba, pane profesore. Zvládneme to sami,“ odmítla jeho pomoc Hermiona.

„Tak tedy hodně štěstí,“ popřál jim Brumbál a nechal je v chodbě samotné.

Otevřeli dveře a naskytl se jim pohled na místnost, která spíš fungovala jako skladiště. Byla zde naházena spousta rozbitého harampádí. Ze stropu vysely obrovské pavučiny a všude poletovalo velké množství prachu.

„Tak se do toho dáme,“ rozhodl Harry.

Celým hradem se ozývalo různé skřípání, šoupání a bouchání. Profesorům to lezlo na nervy, protože to studenty rušilo v práci. Nebylo proto divu, když se v ředitelně objevil rozzuřený profesor Snape.

„Á, Severusi, čemu vděčím za tvoji návštěvu?“ přivítal ho mile Brumbál.

„Albusi, nevím, kdo to má na svědomí, ale ten rámus musí přestat. Ruší to výuku,“ vrčel Snape.

„Ach, ty máš na mysli tohle. S tím bohužel nic nenaděláme. Strážci si zařizují svoje komnaty a je tam příšerný nepořádek. Dnes to budete muset vydržet,“ kroutil hlavou Brumbál.

„Albusi, to nemyslíte vážně,“ vykulil oči Snape.

Ředitel přikývl. Tím považoval jejich rozhovor za ukončený. Snape se ale nehodlal vzdát. Rozhodl se, že zajde za těmi Strážci sám. Naštěstí věděl, kde se nacházejí. Když přišel do chodby, kde měl být vchod do jejich komnat, zahalilo ho množství prachu a něco ho spoutalo. Ležel na zemi a čekal, až někdo přijde. Uviděl, jak se k němu někdo blíží. Když vzhlédl, hleděl do tváře půvabné blondýnce.

„Vy jste nás přišel navštívit, pane profesore? To je milé,“ pronesla sladce až se Snapeovi zježili chlupy na zátylku.

Velmi mu připomněla Belatrix Lestrangeovou. I ona mluvila takovým přehnaně sladkým hlasem. Nenáviděl ji.

„Mohla byste mě rozvázat, slečno?!“ zavrčel na ni.

„Jmenuji se Samantha Muretová. A odvážu vás, až se mnou budete mluvit slušně,“ řekla mu a ten sladký tón z jejího hlasu zmizel.

Levitačním kouzlem ho dopravila do místnosti za ostatními.

„Podívejte, kdo za námi přišel,“ jásala, jako by právě dostala vánoční dárky.

Všichni přestali v práci a zadívali se na profesora.

„Proč je pořád svázaný?“ zeptal se Paul.

„Protože neví, jak má mluvit s dámou,“ odpověděla mu podrážděně Sam.

„Ale. Že by zdejší profesoři neznali základy etikety a slušného chování?“ rýpala do Snapea Alex.

Snape začínal rudnout. Tedy jestli se tomu v jeho případě dá říkat rudnutí.

„Obávám se, profesore, že vás Sam nepustí, dokud se jí neomluvíte. Je dost tvrdohlavá,“ sdělil mu Harry, když kolem něj procházel.

Všichni se zase pustili do práce a profesora si nevšímali.

Co si to ti spratci dovolují?

Strážci slyšeli jeho myšlenky, ale vůbec se nad nimi nepozastavovali. Za těch pět let v Avalonu se naučili sebekontrole a sebekázni. A tak se stalo, že Snape ležel celé dopoledne na podlaze svázán pevnými provazy. Ředitel na dnešní den zrušil všechny hodiny lektvarů, protože samozřejmě věděl, kde Snape je i co se s ním děje. Strážci zatím dokončili všechny práce a se zájmem sledovali, co vytvořili. Nápadně to připomínalo komnaty, jaké měli v Avalonu. Modře vymalované stěny, kulatý stůl uprostřed místnosti, obrovská mapa světa na stěnách, velký krb a dosud prázdná knihovna. Akorát pokoje se lišily. Každý si zařídil svůj pokoj, který sloužil i jako pracovna. Byla v něm postel, psací stůl a židle, dvě skříně a ještě jedny dveře. Ty vedly do koupelny.

„Nevím jak vy, ale já jsem utahaná. Jdu spát,“ zívla Sam a zmizela do svého pokoje.

Ostatní se řídili jejím příkladem a šli spát taky. Snape zůstal v místnosti sám.

Přece nešli všichni spát a nenechali mě tu.

To ticho napovídalo, že tomu tak bylo.

Mezitím ve Velké síni na obědě probíhala diskuze o tom, kde by tak mohl Snape být, když byly zrušeny všechny jeho hodiny a ani na obědě se neukázal. Tohle se ještě nestalo.

„Albusi, kde je Severus?“ ptala se Minerva McGonagallová.

„Trošku se nepohodl s našimi mladými pomocníky,“ odpověděl ji Brumbál.

Tohle slyšel Orvis a musel se usmát.

Sam? snažil se spojit se svojí bývalou studentkou.

Mistře Orvisi, proč mě budíte? zazívala mu v hlavě Sam.

Copak se to stalo profesoru Snapeovi?

Byl na mě drzý, mistře. Měl by se naučit slušnému chování.

Kdepak je teď? zajímal se Orvis.

Svázaný na podlaze v naší společenské místnosti. Už můžu jít spát? zeptala se.

Jistě, odpočiň si.

„Myslím, Brumbále, že ho jen tak nepustí,“ otočil se na profesora Orvis.

„Podle čeho tak soudíte?“ zajímalo Brumbála.

„Urazil Samanthu. Je dost tvrdohlavá. Nepustí ho, dokud se jí neomluví. A ostatní ji budou podporovat,“ upozornil ho Orvis.

„Zajdu tam a přemluvím je, aby ho pustili,“ rozhodl se Brumbál.

„To bych být vámi nedělal. Nemají rádi nezvané hosty,“ varoval ho Orvis.

„Co tedy mám dělat?“ zeptal se zoufale Brumbál.

„Čekat, až se profesor Snape omluví,“ pokrčil rameny Orvis a s chutí se pustil do oběda.