2.kapitola
Harry otevřel dveře od pokoje a pustil rodiče dovnitř. James se zašklebil, ale neřekl nic.
„Tak, abych přešel k tomu, proč jsme tady. Jistě sis lámal hlavu nad tím, proč si tě vybrala právě hůlka stvořená z bílého stromu poznání a elfího stromu lásky. Je to hůlka slavného mága a jistě ho znáš. Jmenoval se Godrik Nebelvír. Godrik měl velkou moc a všechnu ji ještě před svou smrtí vložil do této hůlky, kterou mohl dostat jedině jeho nejmocnější dědic. A to jsi ty, Harry. Nejsi ale jen dědic Nebelvíru, ale i Havraspáru a Mrzimoru. Dědicem Mrzimoru je taky tvoje máma a já jsem dědic Nebelvíru a Havraspáru. A když k tomu připočítáme ještě částečnou moc Zmijozela, tak máš od každého bradavického zakladatele něco,“ oznámil mu James.
Harry na něj překvapeně zíral.
„Ale jak může být máma dědička Mrzimoru? Vždyť je z mudlovské rodiny,“ namítl Harry.
„Ne až tak docela. Moje babička byla čarodějka a máma taky. Petunie je moták, proto mě tak nenávidí, ale i ona má určitou moc našeho rodu. Můj táta věděl, že pocházíme z tak mocného rodu a proto jsem musela všude tvrdit, že jsem mudla. Stejně jsem se chtěla Petunie zeptat jestli se to už projevilo. Omluvíte mě?“ zvedla se Lily a odešla z pokoje.
„Tak si asi zabal, Harry. Tady už nemáme co pohledávat,“ pobídl ho James.
Harry párkrát zakroužil hůlkou a jeho věci ležely úhledně poskládané v kufru. James vzal kufr a Harry klec a společně scházeli dolů. Když byli v půlce schodů, ozval se z kuchyně hrozný řev.
„CO SI TO DOVOLUJEŠ?! JÁ NEJSEM JAKO TY!“ vřeštěla Petunie.
„Petunie, pochop to, ať chceš nebo ne, moc našeho rodu v tobě bude dál. Ty i tvůj syn jste v nebezpečí,“ klidnila ji Lily.
„Potterová, co to tady zkoušíš na moji ženu. Okamžitě odejdi z mého domu,“ vrhl se k ní Vernon.
Lily vytáhla hůlku a zamířila s ní na Verona.
„Ty se mě ani nedotýkej, dokud se s tebou nedala Petunie dohromady, bylo to s ní celkem v pořádku. Máš na ni špatný vliv, Dursley. No tak, Petunie, prober se. Já jsem tvoje sestra a záleží mi na tobě. Můžu zajistit tobě i tvému synovi bezpečí,“ naléhala na ni Lily.
Petunie se zamyslela. Dudley seděl v rohu místnosti a těkal pohledem mezi Petunií a Lily.
„Vážně ti na mě záleží? I po tom, co jsem dělala tvému synovi?“ pípla Petunie.
„Neříkám, že mi to nevadí, ale přece jen jsme spolu vyrůstali,“ usmála se Lily.
„Moje žena a syn nikam nepůjdou, Potterová, a je to moje poslední slovo!“ zahřměl Vernon.
„Zmlkni, Dursley, nemáš jim co poroučet!“ obořil se na něho James.
Schylovalo se k pořádné hádce. Harry se pomalu přesunul k Dudleymu. Ten se na něho vyděšeně podíval.
„Je pravda to, co říká tvoje máma?“ zeptal se.
„Jo je. Jak se rozhodneš?“ zeptal se Harry a nedivil se bratrancově změně chování.
„Příjmu to co nám nabízí tvoje máma, i když si asi proti sobě poštvu otce,“ pokrčil rameny Dudley.
Harry vykulil oči. Nikdy by ho nenapadlo, že by se Dudley dokázal vzepřít svému otci.
„Dobrá, půjdu s tebou,“ vydechla Petunie.
Lily se usmála, ale Vernon zařval jako tur.
„Dobrá jdi si, ty nevděčnice, ale Dudley zůstane tady! Nedovolím, aby se můj syn tahal s takovými budižkničemi!“ řval tak, že se to ozývalo celým domem.
„Tak to máš smůlu, strýčku, Dudley se právě rozhodl, že jde s námi,“ uzemnil ho Harry.
Vernon zrudl.
„Vy mudlovští šmejdi, zrádci z nečisté krve, za tohle zaplatíte!“ rozběsnil se Vernon a k údivu všech vytáhl hůlku.