Elbereth stránky

 Tak tady mi Giggi poslala další kapitolu, tak se to snad konečně rozjede :D

Harry se probudil brzy ráno. Vstal a z vedlejší postele se ozvalo: „Dobré ráno, Harry,“ a zpoza závěsů se vynořila Ronova rozcuchaná hlava.

„Dobré, Rone. Nečekal jsem, že někdo bude vzhůru,“ pozdravil svého rozespalého kamaráda Harry.

„Měli bychom se převléct. Holky na nás čekají dole, abychom šli společně na snídani,“ řekl Ron a hlasitě zívl.

Během pěti minut byli převlečení. Popadli své brašny a vyšli z ložnice. Dole na ně čekaly už upravené a usměvavé holky.

„Dobré ráno. Tak jak jste se vyspali? Čekali jsme vás až tak za deset minut. Ale to nevadí. Když už jste tady budeme alespoň dřív na snídani,“ vychrlila na ně Hermiona.

„Mimochodem, abych nezapomněla, tady jsou nové rozvrhy,“ podala Hermiona Harrymu malou hromádku.

„A teď už pojďte, ostatní se nemohou dočkat, až dostanou své rozvrhy,“ zasmála se a jako první prošla portrétem.

Ve Velké síni už bylo plno lidí. Harryho to překvapilo. Bylo celkem brzy a nečekal, že tu bude tolik lidí. Když došli k Nebelvírskému stolu, Harry s Hermionou začali rozdávat nové rozvrhy. Nebyl to žádný problém. Na každém rozvrhu bylo napsáno jméno jeho majitele. Stačilo, když prostě vykřikly jméno a osoba, které rozvrh patřil, si pro něj přišla. Za chvíli už byly všechny rozvrhy rozdány, protože dorazili i ti největší ospalci. Byl nejvyšší čas se nasnídat a vyrazit na první hodinu.

„Co máme teď za předmět?“ zeptal se Ron, když se konečně přestal cpát svojí snídaní.

„Bylinkářství a potom Obranu,“ řekla Hermiona, když prozkoumala svůj rozvrh.

„A co ty, Ginny?“ zeptal se Harry.

„Já mám Přeměňování a Formule,“ řekla, když si důkladně prohlédla svůj rozvrh.

„Na co budeš vůbec studovat?“ zeptal se Harry Ginny a snažil se podívat do jejího rozvrhu.

„Na bystrozorku,“ odpověděla.

„No, tak snad bychom měli jít. Bude chvíli trvat, než dojdeme ke skleníkům,“ řekla honem Hermiona, když viděla, že se Ron a Harry nadechují, aby něco řekli Ginny.

Vůbec nemusela nic říkat, protože je vyrušila sova, která Harrymu donesla dopis. Rozložil ho a četl nahlas.

Pane Pottere,

byla bych moc ráda, kdybyste se vy, pan Weasley, slečna Grangerová a slečna Weasleyová u mě stavili o půl deváté, než odejdete ze školy.

Profesorka McGonagallová

Harry dočetl a podíval se na kamarády.

„Takže už dnes večer? Myslel jsem, že začneme až příští týden,“ řekl překvapeně Ron.

„Já taky. Takže se v osm sejdeme ve společenské místnosti, ale teď už pojďte nebo přijdeme hned na první hodinu pozdě,“ řekla Hermiona a vstala.

Harry s Ronem se k ní okamžitě připojili. Cesta ke skleníkům jim zabrala asi pět minut. U skleníků už čekal celý jejich ročník. Jakmile se přiblížili, veškerý hovor ustal. Všichni se na ně dívali. Nezapomněli na píseň Moudrého klobouku ani na jeho zajímavou žádost. To už však přišla profesorka Prýtová a nahnala je do skleníku číslo pět.

„Takže, dnes se budeme starat o zajímavou rostlinu. Kdo mi poví, jak se jmenuje?“ zeptala se profesorka Prýtová.

Všichni užasli, když Harry s Ronem zvedli ruku.

„Ano, pane Pottere?“ vyzvala Harryho.

„To je Ďáblovo osidlo,“ odpověděl Harry.

„Správně, pane Pottere, a mohl byste nám o něm něco říct?“

„Ďáblovo osidlo je škrtící rostlina, která miluje tmu a vlhko. Pokud na vás zaútočí, musíte proti ní použít teplo nebo světlo,“ řekl Harry.

„Výborně, pane Pottere. Uděluji Nebelvíru deset bodů za vaši správnou odpověď,“ řekla profesorka Prýtová a ohnala se hůlkou po jednom úponu Ďáblova osidla, které se jí začalo ovíjet kolem ramen.

„Takže se rozdělte do trojic a vezměte si jeden květináč. Snažte se držet osidlo v tmě a vlhku, a pokud by na vás zaútočilo, použijte na něj teplo nebo světlo,“ oznámila studentů a dál se věnovala svému osidlu.

Hermiona donesla jeden květináč a pyšně pohlédla na oba chlapce.

„Nečekala jsem, že vy dva si to budete pamatovat. Harry, ten tvůj popis byl vážně skvělý, sama bych to nedokázala říct líp,“ pochválila Harryho a ohnala se po úponku Ďáblova osidla.

„Jak to myslíš, že si to nebudeme pamatovat? Kdo by na to mohl zapomenout. Pozor, Harry!“ vykřikl náhle Ron, když se otočil od Hermiony.

Harry si všiml jak se mu po ruce plazí úponek osidla. Neměl čas, aby vytáhl hůlku a tak se chtěl po něm jen ohnat. Z ruky mu však vytryskly světelné paprsky a osidlo se stáhlo. Paprsky zmizely.

„Co to bylo?“ zeptal se překvapeně Harry.

„To je přece jasné, projevila se tvá druhá schopnost,“ pronesla Hermiona šeptem, protože si všimla, že se na ně dívají Zmijozelští.

„Teď nám stačí jen zjistit, jestli je Nebelvírova nebo Zmijozelova,“ řekl Ron.

Náhle se z hradu ozval zvon.

„Konec hodiny,“ zvolala profesorka Prýtová.

„Příště se opět budeme věnovat osidlu,“ vyhnala je ven ze skleníku.

Studenti kráčeli mlčky k hradu.

„Jaký myslíte, že bude Skřípal učitel?“ zeptal se Ron, když stoupali po schodech do učebny Obrany proti černé magii.

„Nevím, ale doufejme, že je lepší než Lockhart a Umbridgeová,“ řekl Harry, když otevíral dveře učebny.

Ve třídě skoro nikdo nebyl a tak se posadili do druhé lavice. Zanedlouho se už začala třída plnit. Se zvoněním přišel Skřípal.

„Dobrý den, třído. Jmenuji se Lukas Skřípal a jsem váš nový učitel Obrany proti černé magii. Vytáhněte si hůlky,“ rozkázal a studenti se po sobě podívali.

Za poslední dva roky hůlky moc nepoužívali.

„Dnes se vrátíme trošku k základům. Takže potřebuji jednoho dobrovolníka,“ podíval se po třídě.

Oči se mu zastavily na Harrym.

„Á, pan Potter. Pojďte, prosím, za mnou ke katedře,“ vyzval Harryho.

Harry se nejistě podíval po svých kamarádech. Ti jen přikývli. Pomalu vstal. Nervózně kráčel ke katedře a přemýšlel, co ho čeká.

„Tak, pane Pottere, uvidíme, jestli mě dokážete odzbrojit,“ zasmál se Skřípal.

Harry, jakmile profesor dořekl slovo odzbrojit, zaburácel: „Expelliarmus!“. Profesor se ani nestihl bránit. Zasáhl ho červený paprsek a podrazil mu nohy. Harry chytil jeho hůlku a zamířil k němu. Profesor se začal zvedat.

„Asi jsem narazil na silného protivníka,“ pousmál se Skřípal.

„No dobře a teď to zkusíme naopak,“ řekl profesor a zakřičel: „Expelliarmus!“.

Harry to však čekal. Když profesor vykřikl svou kletbu, Harry vyčaroval ten nejsilnější štít, jaký uměl. Kouzlo se od něj odrazilo a zasáhlo zeď. Nastalo ticho. Studenti se dívali chvilku na užaslého profesora a potom na Harryho.

„No… tedy, pane Pottere…, můžete si sednout… deset bodů pro Nebelvír…“ koktal Skřípal.

„Takže, teď jste názorně viděli, jak odrážet kouzla. Teď se rozdělíte do dvojic a pokusíte se svého protivníka odzbrojit a odrazit ho. Tak se do toho dejte. Pane Pottere, pojďte za mnou, prosím, potřebuji si s vámi o něčem promluvit.“

Harry nechal Rona a Hermionu spolu bojovat a znovu se vydal ke katedře.

„Posaďte se, prosím,“ pokynul mu Skřípal na volnou židli vedle sebe, kterou před chvílí vyčaroval.

Harry se opatrně posadil a tázavě se podíval na profesora.

„Pane Pottere, velice jste mě překvapil. Remus Lupin mi říkal, že jste v obraně dobrý, ale netušil jsem, že tak dobrý. Ještě se mi nestalo, aby mě nějaký žák dokázal odzbrojit,“ řekl uznale profesor.

„No já jsem se to naučil kvůli Brumbálově armádě,“ přiznal Harry.

„Ano slyšel jsem, že tu něco takového existovalo. Proč v tom ale nepokračujete?“

„No… totiž, my jsme si už nemysleli, že to bude nutné, když se už obranu učíme normálně,“ vysvětlil Harry a pohlédl na Skřípala.

„No, ale měli byste pokračovat. Nechci říkat, že jsem tak neschopný, ale přece nedokážu vyzkoušet za hodinu celou třídu. Byl bych rád, kdybych se mohl na nějakou vaši hodinu podívat. Samozřejmě jako žák,“ ujistil ho.

„Takže vy chcete, abych znovu svolal členy BA a začal je znovu učit?“ ujistil se Harry.

„Ano to chci. A mohl byste přibrat ještě pár členů. Tak co vy na to?“

„No, nemůžu tvrdit, že mě to nepřekvapilo, ale budu o tom přemýšlet. Uvědomujete si ale, kolik lidí se přihlásí? To nemám šanci zvládnout,“ zaprotestoval Harry.

Po celém hradě se ozval zvonek končící hodinu.

„Příště budeme totéž procvičovat. Chci, abyste se připravili,“ oznámil profesor třídě a otočil se k Harrymu.

„Přemýšlejte o tom a příští hodinu mi oznámíte, jak jste se rozhodl.“

Harry chvíli počkal, jestli mu nechce profesor ještě něco říci. Ten však byl skloněn nad svým stolem a Harryho nevnímal. Vyběhl z učebny a pospíšil si do Velké síně, aby to mohl říct přátelům. Našel je, jak se u Nebelvírského stolu baví s Colinem Creevem.

„Musím vám něco říct,“ řekl, když k nim dorazil.

„No, tak já radši půjdu. Určitě to bude něco důležitýho. Nechci vás rušit,“ znervózněl Colin Harryho vpádem.

„Ne, klidně tu zůstaň. Týká se to totiž BA.“

„Cože?“ zeptali se všichni najednou.

Mysleli, že mu špatně rozuměli.

„Rozuměli jste mi dobře. Skřípal chce, abychom znovu založili BA a přibrali nové členy. Do příští hodiny si to mám rozmyslet a oznámit mu, jak jsem se rozhodl,“ řekl a chtěl si sednout, když do Velké síně vběhla překvapená Ginny.

„Harry, pojď se mnou, tohle musíš vidět,“ křičela už ode dveří, až se na ni pár lidí překvapeně podívalo.

„Ale co musím vidět, Ginny?“ nechápal Harry.

„Někdo s tebou potřebuje mluvit. Sama jsem tomu nechtěla věřit, ale pojď už, než zmizí,“ trvala na svém Ginny a táhla ho ke dveřím.

Ve vstupní síni se k nim připojili udýchaný Ron s Hermionou.

„Ale kdo se mnou chce mluvit a jak by mohl zmizet?“ kroutil hlavou Harry.

„Jde o to, že utíká před Voldemortem. Nech toho, Rone, už je načase, abys mu říkal jeho pravým jménem,“ obořila se na Rona, který když uslyšel Voldemortovo jméno, tiše sykl.

Ginny je vedla k Zapovězenému lesu.

„Támhle už někde musí být. Našla jsem ho, když jsem se procházela po pozemcích,“ oznámila jim a přidala do kroku.

Došli až ke konci školních pozemků.

„Támhle je,“ ukázala Ginny před sebe.

Až teď si Harry všiml člověka s potrhaným hábitem a ulízanými žlutými vlasy.

„Malfoy, co ten tady dělá?!“ pronesl Harry skrz zaťaté zuby a sahal po hůlce.

„Počkej,“ zastavila ho Ginny „poslechni si, co ti chce říct.“

Harry chvíli přemýšlel. Nejdřív chtěl Malfoye rozmetat na malé kousíčky, ale zvědavost mu nedala, a tak se rozhodl, že si vyslechne co mu Malfoy chce a potom se rozhodne, co s ním udělá.

„Tak mluv, Malfoyi, co nám chceš říct?“ řekl naštvaně Harry.

„Týká se to Pána zla. Za chvíli se objeví tvá Zmijozelská schopnost, Harry. Pán zla počítá, že až se objeví, pošle ti jistou věc, která tě přinutí se k němu připojit. Chci tě varovat. Neotvírej žádný dopis, který ti nepřinese tvoje sova,“ zhroutil se na zem a těžce oddechoval.

„Jak máme vědět, že nám nelžeš!“ obořil se na něj Ron.

„Musíte mi věřit. Proč myslíte, že takhle vypadám? Utekl jsem mu. Mého otce zabil Pán zla za nějakou chybu, kterou udělal při tajné akci a matka mě chtěla obětovat Voldemortovi. Já nechtěl, a proto jsem utekl. Musíte mi pomoct,“ zachrčel a tázavě pohlédl na čtveřici.

„Odvedeme ho za ředitelkou,“ dostala Hermiona nápad.

„Ty mu věříš?“ zeptal se překvapeně Ron.

„Tak mi vysvětlete proč vypadá takhle zřízeně, no tak, kluci, vemte ho k McGonagallové, honem než ho vystupují Smrtijedi,“ naléhala Ginny.

Harry Dracovi věřil. Viděl, jak je zřízený a navíc mu řekl jménem. To ještě nikdy neudělal. Ron ještě chvíli váhal, ale když viděl, že Harry je odhodlán Malfoyovi pomoct, nic jiného mu nezbylo. Kráčeli po školních pozemcích. Naštěstí na nich nikdo nebyl a tak se vyhli nepříjemným otázkám. Došli až do hradu.

„Hermiono, běž se podívat do Velké síně, jestli tam je McGonagallová,“ otočil se Harry na Hermionu.

Ta neváhala a rozběhla se k Velké síni.

Ve dveřích zvolala: „Je tu, Harry. Musíme ho k ní odvést.“

Když vstoupili do Velké síně, veškerý hovor ustal. Všichni se dívali, jak Harry s Ronem mezi sebou napůl táhnou, napůl nesou Malfoye a nevěřili svým očím. Dovlekli ho až k profesorskému stolu, kde na ně čekala překvapená ředitelka.

„Co se stalo, Pottere, jak se sem dostal pan Malfoy?“ zeptala se Harryho.

„Utekl od Voldemorta a teď ho hledají Smrtijedi. Musíme ho tu schovat. Zabili mu otce a jeho matka ho chce zcela odevzdat Voldemortovi, proto utekl,“ vysvětloval Harry a nevšímal si, že je všichni poslouchají.

„A vy mu věříte? Co když to dělá na příkaz Vy-víte-koho,“ řekla McGonagallová zcela překvapená jeho odpovědí.

„Ano, já mu věřím a nejsem sám,“ otočil se ke svým přátelům.

„Já mu taky věřím,“ vystoupila odhodlaně Ginny.

„Já taky,“ připojila se Hermiona.

Teď se všichni podívali na Rona.

„Tak dobře. Přesvědčil mě. Věřím mu,“ řekl váhavě Ron.

„Vy mu tedy věříte. Dobrá, ale jak ho ochráníme?“ zeptala se McGonagallová.

„Na to existuje jednoduchá věc,“ ozvala se Hermiona.

„Ano? A jaká?“ zeptala se ředitelka.

„Fideliovo zaklínadlo přece. Jen potřebujeme strážce tajemství,“ odpověděla.

„Ale kdo se jím stane? Je tu nějaký dobrovolník?“ rozhlédla se McGonagallová po Velké síni.

„Já se stanu Strážcem tajemství,“ přihlásil se Harry.

Po Velké síni se rozlehl šum. Nikdo tomu nechtěl uvěřit. Harry Potter se chtěl stát strážcem tajemství Draca Malfoye, který byl celých šest let jeho úhlavním nepřítelem.

„Děkuju, Harry,“ ozvalo se od Draca.

„Nemáš zač, Draca,“ usmál se na něj Harry.

Tak tohle už nikdo nechápal. Odkdy si ti dva říkali jménem.

„Tak dobře, ale necháme to na zítra. Teď se běžte najíst.“

Draco vděčně zamumlal děkuju a počkal, až Harry a jeho přátelé zamíří ke stolu. Harry se ani nepohnul.

„Ehm, paní profesorko, mohu vás o něco požádat?“ zeptal se.

„Ano, můžete.“

„Jde o to, jestli by Draco nemohl jíst u stolu s námi, kdyby se někdo ze zmijozelských chtěl pomstít. Vždyť většina jejich rodičů jsou Smrtijedi,“ zašeptal, aby ho slyšeli jen McGonagallová, Draco, Ginny, Ron a Hermiona.

„Ano, myslím, že by to bylo rozumné. A teď si už běžte sednout a, pane Malfoyi, po obědě se stavte za madam Pomfreyovou a zítra se rozhodne o vašem rozvrhu. A ještě něco. Nebudete bydlet ve Zmijozelu. Vaše ložnice bude blízko Nebelvírské věži, abychom měli jistotu. A teď už běžte,“ a odešla k profesorskému stolu.

„Jdeme si sednout už mám strašný hlad,“ zamumlal Ron.

Otočili se a kráčeli ke stolu. Všichni nebelvírští překvapeně koukali, když si Draco sedal k jejich stolu.

Náhle všechny vyrušila sova. Byla černá a měla zvláštní nafialovělé oči. Všechny překvapilo, když přistála před Harrym. Chtěl si od ní dopis převzít, ale Draco ho zastavil.

„Neotvírej to. Tahle sova patří Voldemortovi. Pamatuješ, co jsem říkal? Neotvírej žádný dopis, který ti nedonese Hedvika. Neobjevila se dnes nějaká nová schopnost?“

„No jistě. Dnes při bylinkářství mi z ruky jakoby vyrazilo světlo,“ uvědomil si Harry.

„Světlo? Tak to není ono. Voldemort říkal něco o větru. Ale jak to, že světlo? To nechápu,“ přemýšlel Draco nahlas.

Harry se naklonil ke kamarádům.

„Myslíte, že bych mu měl říct o Nebelvírových schopnostech?“

„No, já nevím, Harry, jestli mu to máme říct. Věřím mu, že utekl V…Voldemortovi, ale… No nechám to na tobě,“ zapochyboval Ron.

„Já bych mu to řekla, Harry. Je teď přece jedním z nás,“ radila Ginny.

„No dobře, tak já mu to řeknu,“ pokrčil rameny a otočil se k Dracovi.

„Ehm, Draco, musím ti něco říct. Já jsem dědic Godrika Nebelvíra a mám i jeho určité schopnosti. Už se projevily dvě, ale stále ještě čekám na tu třetí,“ zašeptal, aby ho nikdo jiný neslyšel.

„Tři? Ale Voldemort zdědil po Zmijozelovi jen dvě schopnosti. Teď má ale jednu. O tu druhou jsi ho připravil ty. A ještě něco jsem ti neřekl. Ty, Harry, jsi mu sebral tu mocnější, takže když proti sobě budete bojovat, máš větší šanci, že ho porazíš. Nesmíš ale dovolit, aby tě ta Zmijozelova moc ovládla. Kdyby se tak stalo, byl bys nucen připojit se k Voldemortovi. On doufá, že se tak stane a pokud tě bude mít ve své armádě, nikdo ho nedokáže porazit.“

„To snad ne,“ zhrozila se Ginny.

„Ano. Jednou to řekl na poradě všem Smrtijedům. Mimochodem, jak jste daleko s hledáním viteálů? Vím, kde je jeden ukryt,“ zmínil se Draco.

„Ty víš, kde je? Jak ses to dozvěděl?“ divila se Hermiona.

„Slyšel jsem Voldemorta, jak se o něm zmiňuje Snapeovi.“

„Snapeovi?!“ vykřikli ostatní, až se několik lidí otočilo.

„Ano, Snapeovi. Snape nikdy Voldemorta nezradil. Přesvědčil Brumbála, že už s Pánem Zla nechce mít nic společného a na Voldemortův příkaz plnil to, co po něm Brumbál chtěl a čekal, až se jeho pán znovu vrátí. Snape chtěl, abych se plně odevzdal zlu. Myslel jsem, že je jiný než moje matka. To on jí to vše poradil,“ vzdychl Draco „jak já toho Snapea nenávidím.“

„Nejsi sám. Jenže u mě to trvá už od prvního ročníku a minulý rok se to ještě prohloubilo, ale my teď musíme na formule. Nezapomeň jít na tu ošetřovnu,“ řekl Harry a začal se zvedat od stolu.

„Harry!“ zavolal na něj ještě Draco, když už byl skoro u dveří „blahopřeju k odznaku primuse.“

„Díky,“ zazubil se Harry „ale teď už vážně musím jít. Uvidíme se potom.“

A vyběhl z Velké síně. Ron a Hermiona se ještě chvíli zdrželi, aby se s Dracem rozloučili a za chvíli se na schodišti připojili k Harrymu.

„Ten Malfoy se mi začíná líbit. Asi vážně mluvil pravdu,“ přemýšlel Ron.

„No jasně a víš jak je užitečný? Ví toho hodně o Voldemortových plánech a taky o jednom viteálu, takže jsme vlastně o krok napřed,“ zaradovala se Hermiona.

Na formulích probírali přemisťování.

„Každý, kdo ještě nemá složenou zkoušku přemisťování připojí své jméno na tento seznam a o víkendu se dostaví do Prasinek na zkoušku. Je vám to jasné?“ zapištěl malý profesor Kratiknot.

„Ano, pane profesore,“ zahřmělo třídou.

Celou hodinu probírali postup při přemisťování. Na konci hodiny jim profesor zadal úkol.

„Na příště se naučíte, jak správně postupovat při kouzlu, které dokáže oživit nehybný předmět. Můžete jít.“

Studenti se hlučně vyvalili z učebny. Harry, Ron a Hermiona teď měli volnou hodinu.

„Tak co budeme dělat? Mě nic nenapadá,“ přemýšlel Ron.

„No to je přece jasné, ne,“ pohodila hlavou Hermiona „půjdeme se projít a zapřemýšlíme nad Harryho schopnostmi.“

„Jak zapřemýšlíme?“ nechápal Harry.

„No, musíme zkusit tu Zmijozelovu schopnost a taky přijít na tu třetí Nebelvírovu.“

Hermiona prostě nemohla pochopit, že klukům to dochází hodně pomalu.

„Ahoj,“ pozdravil je někdo.

Rychle se otočili.

„Ginny, co ty tu děláš? Jak to, že nejsi na hodině?“ zeptal se Harry.

„Mám teď volnou hodinu a co vy?“ řekla s úsměvem Ginny.

„My taky. Zrovna jsme chtěli zkusit ty Harryho schopnosti. Jestli chceš, můžeš se k nám připojit,“ nabídl jí Ron.

„Mile ráda, stejně nemám co na práci. Tak u čeho začneme?“ hořela zvědavostí.

„Nejspíš u toho větru,“ navrhl Harry.

„Tak dobře. Zamysli se, Harry. Zkus přivolat vítr. Teď je úplné bezvětří. Stačí jen malý vánek,“ radila Hermiona.

Harry se řídil každou její větou. Náhle mu začal vlasy čechrat jemný vánek.

„Výborně, Harry,“ radovala se Ginny.

„Myslím, že bychom se teď měli sednout, ne?“ navrhl Ron.

„Jo, jistě. Není lehké myslí přivolat vítr. Hodně mě to vysiluje. Musím se v tom cvičit,“ řekl Harry a sedl si do husté trávy.

Jakmile položil ruce na zem, začaly kolem růst ohromnou rychlostí všechny možné rostliny.

„Harry, co to děláš?“ lekla se Hermiona.

„Já nic nedělám, to samo. Jen jsem položil ruce do trávy,“ protestoval Harry.

Rostliny přestaly růst a začaly se zavrtávat zpátky do země.

„No jistě, teď jsem to pochopila!“ vykřikla Ginny.

„A co?“ nechápal Ron.

„No přeci se projevila Harryho poslední schopnost,“ vysvětlovala.

„To jako tohle? To dokáže, aby rostly kytičky? No to je velmi užitečné,“ zasmál se Ron.

„Harry, kde máš tu Nebelvírovu knihu? Musíme se do ní podívat,“ vytrhla Hermiona Harryho z přemýšlení.

„Nahoře na hradě,“ zamumlal Harry.

„Tak to pro ni musíme zajít,“ vyskočila na nohy.

„Neblázni, takhle to budu mít rychlejší.“

Vytáhl hůlku a pronesl „Accio Nebelvírova kniha.“

Za necelou minutu se kniha objevila a zastavila se přímo v Harryho ruce.

„Takže se na to podíváme,“ pomalu listoval v knize.

„Tady jsou popsány významy všech schopností, které měl Nebelvír. Pohybování předměty.“ četl nahlas „Osoba, která vlastní tuto schopnost, může libovolně pohybovat věcmi i lidmi. Dále světlo. Můžete vyvolat paprsky stejné jako u Slunce, prudké světlo a blesky.“

„Hm, to nezní špatně,“ poznamenal Ron.

„Počkej, nepřerušuj mě,“ okřikl ho Harry.

„Tady je ta poslední. Vlastníte-li tuto schopnost, můžete nechat vyrůst kdejakou rostlinu, ať už tu nejmenší či tu největší. Dále jste schopni hýbat zemí, kopci a horami. Tato schopnost je nejmocnější ze všech Nebelvírových. Vidíš, Rone, není to jen hloupé klíčení kytiček,“ řekl Harry, když dočetl.

„No dobře, mě to připadalo vtipné. Vždyť víš, kytičky. Ale to samozřejmě velice důležité,“ dodal Ron, když si všiml Hermionina pohledu.

„Počkejte, ještě je tu dodatek,“ všimla si Ginny, když si prohlížela Nebelvírovu knihu „tato schopnost se zatím neobjevila u žádného z Nebelvírových dědiců.“

„Nikdo? Jen samotný Nebelvír? Takže Harry je nejmocnější ze všech dědiců?“ ptala se Hermiona.

„Asi to tak bude. Ale teď už pojďte, ať to stihneme na večeři,“ popohnal je Ron.

„Rone, nemusíš myslet pořád jen na svůj žaludek,“ odsekla Ginny.

Ron už se nadechoval, aby Ginny něco řekl, ale Harry ho přerušil.

„Jo, musíme jít, v osm máme být u McGonagallové.“

„Aha, na to jsem úplně zapomněla,“ poznamenala Hermiona.

„No, je to vidět. Tak už pojďte,“ řekl Harry a vzal Ginny za ruku.

Pomalu kráčeli k hradu. Na školních pozemcích zbylo už jen pár opozdilců, kteří stejně jako Harry, Ron, Hermiona a Ginny spěchali do Velké síně. Když kráčeli do vstupní síní, Ginny Harryho zastavila.

„Počkej,“ zašeptala, natlačila ho na zeď a políbila ho.

Pár lidí se po nich podívalo a Harry mezi nimi zahlédl Deana s naštvaným výrazem. Ještě mu neodpustil, že ho Ginny kvůli němu nechala. Harry si z toho nic nedělal, ale Ginny si všimla, kam se dívá.

„Harry, nic si z toho nedělej. Stejně to mezi námi už nebylo ono. A navíc jsem se s ním rozešla ještě dřív, než jsme spolu začali chodit. Nemůže ti to dávat za vinu,“ střelila pohledem po Deanovi.

Ten jí pohled opětoval a nasupeně vešel do Velké síně. Harry jen pokrčil rameny, políbil Ginny a společně vešli do Velké síně. Ron a Hermiona jim drželi místo uprostřed stolu. Harry si všiml, že Dean si sedl co nejdál od nich a přes stůl na něj vrhal nenávistné pohledy.

„Co se mu stalo?“ zeptal se Ron, když si všiml Deana.

„Ale, viděl mě a Harryho ve vstupní síni no a…“

„Víc už říkat nemusíš,“ přerušila ji Hermiona.

Harry mezitím prozkoumával stůl.

„Někdo tu chybí,“ řekl, když si uvědomil jedno prázdné místo u stolu.

„Kdo? Snad nemyslíš…“ zalapala po dechu Hermiona.

„Draco,“ uvědomil si Ron.

„Vždyť my ho máme na starost. Co když mu někdo něco udělal?“ zhrozila se Ginny.

Harry prudce vstal.

„Cože? To nemyslíš vážně?“

„Pojďte, musíme ho najít.“

Harry se rozběhl přes celou Velkou síň, až se za ním všichni otáčeli. Hermiona, Ron a Ginny mu sotva stačili.

„Víte někdo, kde má ložnici?“ zeptala se vystrašená Hermiona.

„Kousek od Nebelvírské věže,“ řekl Harry.

„Už tam budem,“ vydechl Ron.

Všichni čtyři se zastavili před malými dveřmi, které vypadaly jako od přístěnku na košťata. Harry opatrně zaklepal. Z pokoje se neozval ani hlásek. Opatrně pootevřel dveře. Na posteli ležel Draco a spal. Harry si oddechl. Ještě trošičku otevřel dveře. Draco se probudil, když dveře trošku zavrzaly.

„Asi jsem zaspal,“ řekl rozespale.

„Určitě jste mě hledali, moc se omlouvám. Už dva dny jsem nespal. Když jsem přišel z ošetřovny, nějak mě to zmohlo a usnul. Měli bychom jít na večeři.“

Vstal a chtěl vyjít z pokoje.

„počkej, takhle tu přece nemůžeš chodit,“ zastavila ho Hermiona a ukazovala na jeho potrhaný hábit.

„Skočím mu pro nový, chvíli tu počkejte,“ řekl ochotně Ron a odběhl do Nebelvírské věže pro svůj náhradní hábit.

„Jste na mě moc hodní. Po tom, co jsem vám dělal ve škole jsem si myslel, že se se mnou ani nebudete chtít bavit. Omlouvám se,“ omluvil se a bylo vidět, že ho to upřímně mrzí.

Chvíli nikdo nepromluvil. Ticho přetrhly až spěšné kroky. To se Ron vracel s náhradním hábitem.

„Na, obleč si ho. Měl by ti být,“ podával ho Dracovi.

„My počkáme až se převlečeš,“ řekla Ginny a s ostatními vyšla ven.

Za minutu byl Draco převlečený a společně vyrazily na večeři. Dveře Velké síně zůstaly, po jejich zběsilém úprku, otevřené. Všichni studenti byli zabráni do hovoru, jen zmijozelský stůl na Draca vrhla nenávistné pohledy a Crabbe s Goylem si protahovali svaly.

„Neboj, neublíží ti. Když jsi s námi, nic se ti nestane,“ ujistila ho Hermiona, když si všimla jeho ustrašeného pohledu.

„O to nejde. Oni můžou kdykoli napsat rodičům, že jsem tady. Pokud to už neudělali,“ vrhl na ni Draco ustrašený pohled.

„Jen se v klidu najez a nemysli na ně. Zítra provedem Fideliovo zaklínadlo a budou mít po legraci,“ přesvědčoval ho Harry.

„Mimochodem, ještě jsem vám neřekl o tom prvním viteálu,“ uvědomil  si Draco.

„Je ukrytý v Godrikově dole. Na místě, kde stál váš dům, Harry.“

„Jak stál náš dům? Proč si vybral právě to místo?“ nechápal Harry.

„O tom nic nevím, ale vím, že tam teď stojí trosky z vašeho domu. K tomu místu se nikdo neodváží vkročit natož tam pak něco stavět,“ řekl Draco.

Potom už nikdo nic neříkal. Všichni byli zabráni do jídla.

V sedm se Harry zvedl a řekl.

„Měli bychom jít. Ještě musíme do věže a vezmeme pro jistotu Pobertův plánek, abychom se ujistili, že nás nikdo nevidí, jak odcházíme ze školy.“

Po cestě do Nebelvírské věže nikdo nepromluvil. Všichni přemýšleli, jaké nástrahy na ně čekají. Před vchodem do věže se rozloučili s Dracem, který se šel trochu prospat. Ve společenské místnosti si sedli do křesel u krbu a mlčeli.

„Zajdu pro Pobertův plánek a vezmu sebou i neviditelný plášť. Jen tak pro jistotu,“ dodal ještě, když si všiml Ginnyina pohledu.

O půl osmé se vydali do ředitelčiny pracovny. Zastavili se u chrliče.

„Ví někdo z vás heslo?“ zeptal se Ron.

„Počkejte,“ řekl Harry a začal se přehrabovat v kapsách.

A našel to co hledal. Rozložil dopis od McGonagallové a zkoumal ho očima.

„Tady je to,“ zvolal „heslo je Brumbál.“

Chrlič, jakmile uslyšel správné heslo, se odklonil a odhalil schody za ním. Harry neváhal a vstoupil na ně. Jeho kamarádi ho následovali. Vyšli nahoru až ke krásným dubovým dveřím s hlavou gryffa.