1. NAROZENINY A PŘEMISŤOVÁNÍ
Byl horký letní večer a obyvatelé Zobí ulice spali klidným,nikým nerušeným spánkem.Jen jediný člověk v této ulici nespal.Brýlatý šestnáctiletý chlapec jménem Harry Potter s napětím očekával půlnoc. Už jen pět minut…
„Jestlipak si na mě vzpomene alespoň Ron s Hermionou?“ Čtyři minuty… „A co třeba Dursleyovi?“ Ale valné naděje si nedělal,tři minuty… „Ten čas ale plyne pomalu.“ Dvě minuty… „Kde je Hedvika?Včera odletěla a ještě se nevrátila.“ Jen jedna minuta… „Co je to támhle na stěně,á to je jen pavučina.“
PRÁSK! Něco velkého narazilo do okna.Harry se začal v duchu modlit a pomalu došel k oknu.Se skřípotem ho otevřel a najednou se zarazil.Před ním se vznášely dvě sovy.Jedna velká,sovice sněžná,byla jeho Hedvika a druhá,maličká tak akorát do ruky,patřila jeho kamarádovi Ronovi.Harry ustoupil,aby mohly obě sovy proletět oknem.Sovy několikrát zamávaly křídly a opatrně dosedly na rozházenou postel.Harry zavřel okno a otočil se k posteli.S širokým úsměvem začal oběma sovám odvazovat těžké balíčky a dopisy.Hedvika,jakmile ji zbavil jejího břímě,odletěla do své klece.Harry teď chytil Papušíka a začal i jemu od nohy odvazovat příliš velký balík a ruličku pergamenu.Jakmile ho pustil,začal Papušík létat po celém pokoji a radostně houkat.Přitom dělal takový hluk,až se Harry divil,že ješte strýc Vernon nevtrhl do pokoje a nezačal na něj křičet.
Harry se opět začal modlit za hluboký spánek Dursleyů a začal sovu honit po pokoji.Když ji sevřel v dlani,přešel k Hedvičině kleci.Hedvika se na něj podívala,jako by chtěla říct „to jako myslíš vážně“,ale posunula se,aby mohl Papušíka posadit vedle ní na bidýlko.Tomu se však nelíbilo,že má být zavřený v kleci a snažil se ze všech sil prodrat přes Harryho ruku.Párkrát ho klovl,až Harry tiše zaklel.Nakonec se mu ale podařilo vzpouzející se sovičku zavřít v kleci.Opřel se o skříň a těžce oddechoval.Nikdy by ho nenapadlo,že nacpat tak malou sovičku do klece ho bude stát tolik námahy a úsilí.Teď se ale s širokým úsměvem vrhl na své dvě přání k narozeninám.První bylo napsáno hustou Ronovou čmáranicí.
Nazdárek Harry,
všechno nejlepší k tvé plnoletosti.Posílám ti dort.Já bych ti teda radši koupil nějaký dárek,ale mamka měla už ten dort upečený a chtěla ti ho stůj co stůj poslat(víš,když si mamka postaví hlavu,tak s ní nic nehne).Mluvil jsem s taťkou a ten mi prozradil,že si pro tebe dneska přijedeme.Tak na to nezapomeň upozornit mudly.
Ron
PS:Hermiona už je tu a moc se na tebe těší.
Harry odložil Ronův dopis a podíval se,co mu poslal k narozeninám.Byl to krásný dort a Harry žasl nad kuchařským uměním paní Weasleyové.Potom ale její dárek odložil a přečetl si dopis od Hermiony.
Ahoj Harry,
všechno nejlepší k narozeninám.Zabralo mi hodně práce,než jsem vůbec našla dárek pro tebe.Ron mi povídal,že prý si pro tebe zítra přijedeme.Tak si nezapomeň zabalit všechno do školy.Já už se začínám učit.Ron říká,že jsem se zbláznila,ale mně to připadá normální.Měla jsem sice jet s rodiči k moři,ale to bychom se viděli až v bradavickém expresu.A musím ti něco prozradit,u moře je hrozná nuda.Tak se měj.Moc se těším,až tě znovu uvidím.
Hermiona
PS:Už jsem v Doupěti dva dny a moc si to tu užívám.
Harry odložil Hermionin dopis napsaný úhledným krasopisným písmem.Teď se jeho pozornost obrátila k dárku.Byl podivně těžký a pečlivě zabalený.Když roztrhl balící papír,překvapením se zarazil.Byla v něm kniha.
„To snad nemyslí vážně.“
Pak si ale všiml názvu knihy a pobaveně se uchechtl.Byla to kniha Obrana proti černé magii a zajímavá obranná kouzla.Začal horečně listovat knihou.Byla tam všechna možná,pro něj neznámá,kouzla.Řekl si ale,že si ji prohlédne až zítra při světle a odložil ji k ostatním přáním.Když se ale podíval na dopisy,tak mu na čele vyskočila nepatrná vráska.Jak ho,proboha,chtějí odvést do Doupěte?Auto už nemají.Jejich starý ford Anglia jezdí na vlastní pěst po Zapovězeném lese a letax určitě nepoužijí,protože pan Weasley se moc dobře pamatoval,jak před třemi roky ho právě pomocí letaxu chtěli dopravit do Doupěte a rozbili přitom půlku obývacího pokoje Dursleyových,protože strýc Vernon zatloukl krb prkny.Teď si ale řekl,že s tím si bude lámat hlavu až ráno.Vlezl si do postele a za chvíli bylo slyšet jeho pravidelné oddechování.
Ráno ho probudilo hlasité zahoukání,jak se Hedvika s Papušíkem dožadovali svého denního přídělu.
„No jo,vždyť už vstávám,“odpověděl rozespale a vstal z postele.
Přešel ke kleci a hodil do ní pár sovích mlsků.Potom se otočil k oknu a roztáhl závěsy.Prudké světlo ho na chvíli oslepilo.Pár vteřin trvalo než si na to ostré světlo zvykl.Náhle se zarazil.Pohlédl ven z okna a to co tam viděl,ho zaskočilo.Dole na chodníku před číslem čtyři seděl velký černý pes a hleděl na něj.
„To není možné,“pomyslel si a už byl skokem u dveří.
Trhnutím je otevřel a vyběhl ven.Schody bral po třech a vůbec mu nevadilo,že tím hlukem určitě vzbudí Dursleleyovi.Otevřel vstupní dveře a vyběhl ven na ulici.Jenže pes už tam nebyl.
„Siriusi,“zavolal.
Nic se nestalo.Zklamání,které pocítil se mísilo se smutkem,který prožíval od doby,když jeho kmotr propadl před rokem kamenným obloukem na Odboru záhad.
„Co tady křičíš,chceš probudit celou ulici kluku?Zalez pěkně zpátky a zavři dveře,“ ozval se z okna nad Harrym rozzuřený hlas strýce Verona.
„No tak,na co ještě čekáš,na včerejší den?“a zabouchl okno. Harry se šouravým krokem vrátil do domu a bouchl dveřmi. „Co mě to vůbec napadlo,je přece mrtvý,“mumlal si,když stoupal po schodech do svého pokoje.
Už dávno se s tím smířil a už nedoufal,že by se Sírius jen tak objevil tady v Kvikálkově.Padl na postel a snažil se srovnat si myšlenky v hlavě.
„Vlastně,možná jsem toho psa ani neviděl.Mohl to být jen výplod mé fantazie.Vlastně se mi to nestalo poprvé,“říkal dveřím své skříně. „Nebo za to mohlo to světlo a já třeba viděl jen nějaký stín,jo to asi bude ono,“uzavřel svoje myšlenky a začal se oblékat.
Potom vyrazil na snídani.V kuchyni ho uvítal rozezlený hlas strýce Verona.
„Co jsi tím hulákáním chtěl dokázat,co?“zařval na něj zpoza novin. „Pokud chceš dnes jíst,tak si budeš muset snídani nachystat sám.My totiž odjíždíme,“zvolala teta Petunie ode dveří. „A kam jedete?“zeptal se Harry zvědavě. „K Marge“odpověděl strýc Vernon podrážděně. „Ale tebe s sebou nevezmeme,ještě bys zase něco provedl.Zítra se vrátíme,“odpověděl strýc Vernon a už se zvedal od stolu.
„Měli bychom vyrazit Petunie,skoč pro Dudleyho,ať Marge nečeká“a s tím odešel z kuchyně.
Harry se posadil na židli a zanedlouho slyšel,jak někdo dupe po schodech(uhádl,že to bude Dudlej,protože to byl opravdu dusot jako když dupe slon)pak bouchly dveře a v domě nastalo ticho.Zanedlouho bylo slyšet burácení motoru,praskání štěrku a nakonec ticho.
„Tak,Dursleyovi jsou pryč a nic mi nebrání odjet k Weasleyovým,“zaradoval se nahlas a šel si nahoru sbalit kufr.
Když byl půli schodů,zazvonil zvonek.Harry nečekal a rozběhl se dolů.Přitiskl ucho ke dveřím a poslouchal.
Za dveřmi se ozval hlas:“Taťko,myslíš,že nám otevřou.Minule,když jsme tu byli,tak nevypadali mile.“
Potom se ozval druhý hlas:“Ne,Rone,uvidíš,že se tam dostaneme a teď ticho,myslím,že něco slyším,“odpověděl a Harry hned poznal hlas Rona a pana Weasleyho.
Prudce otevřel dveře,až se osoby na prahu lekly.
„Harry,“vypískla Hermiona a objala ho. „Já se na tebe tak těšila.“ „Hermiono,pusť ho,vždyť ho uškrtíš,“ozval se pobavený Ronův hlas. „No,a kde máš věci,Harry,“zeptal se pan Weasley. „Abych pravdu řekl,tak jsem byl na cestě si zabalit,když jste zazvonili,“odpověděl pomalu Harry. „Takže,my ti půjdeme s Ronem pomoct,“navrhla Hermiona a už se řítila po schodech nahoru do pokoje a Rona táhla za sebou.
Harry neváhal a rozběhl se za nimi. Balení proběhlo mlčky .
Pak najednou Hermiona promluvila: „Kde máš tetu a strýčka?Nezdálo se mi,že bych je tu někde viděla.“ „To jsi ani nemohla.Nejsou tu.Ráno odjeli a vrátí se až zítra,“odpověděl Harry skloněný nad svým kufrem. „Ale je dobře,že odjeli.Oni totiž neví,že si pro mě máte přijet.A sama přece víš jak by strýc Vernon vyváděl.Pukl by vzteky“hlesl pobaveně a zase se sklonil nad kufrem,aby do něj hodil poslední učebnici. „No to si piš,že jo“poprvé se ozval Ron,popadl Hedvičinu klec a vyšel ven .
Harry zaklapl kufr a vydal se za ním.Hermiona pokrčila rameny a se smíchem se rozeběhla za oběma chlapci. Pan Weasley,jenž si prohlížel kuchyň vzhlédl,když uslyšel kroky na schodech a vyšel ven.
„Takže,sbaleno!“a mávnutím hůlky kufr a klec poslal do Doupěte. „A jak se tam vůbec dostaneme?“zeptal se zvědavě Harry. „Přemístíme se,“odpověděl jednoduše pan Weasley. „A…Ale,“koktal Harry,ale pan Weasley ho přerušil: „Samozřejmě to bude asistované přemisťování,protože ty ani Ron nemáte složenou zkoušku,“a zamračeně se podíval na svého syna. Ron se začervenal a zamumlal něco jako „půlka obočí“ a „jako by to nebylo jedno“. „No,tak asi bychom měli jít,“navrhl Harry a jako první vyšel ven.
„Tak,Rone,ty se chytni Hermiony za ruku,“řekl pan Weasley a šibalsky mrkl na Harryho,který se při pohledu na úplně rudého Rona rozesmál. „A ty,Harry,se chytni mě.Neboj nemusíš za ruku“dodal ještě,když si všiml jeho výrazu. „Tak dobře,tři,dva,jedna“ozvalo se a Harry si ještě letmo všiml velkého černého psa. „Teď!“ Hlasité PRÁSK a čtyři lidé zmizeli.