Elbereth stránky

Harry se celé prázdniny těšil do Bradavic. Ještě do žádné školy nechodil, stejně jako většina dětí z kouzelnických rodin se učil doma. Poslední den prázdnin přišli k němu do pokoje Sirius a Remus. Sirius nesl krabici a z nějakého nevysvětlitelného důvodu se chechtal.

„ Harry, jelikož zítra nastupuješ do Bradavic, rozhodli jsme se ti něco dát,“ promluvil Remus.

„Tyhle věci nám pomohly dělat všechny naše lumpárny a si jich hodně ceníme,“ přidal se Sirius.

„Tohle je Pobertův plánek, Harry, stačí na něj poklepat a říct Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti a ukáže se ti… ale to stejně zjistíš. No a až ho nebudeš potřebovat, řekneš prostě jen Neplecha ukončena. Toto je dvousměrné zrcátko. Jsou dvě. Sirius s Jamesem je používali, když měli školní trest každý jinde. A to nejlepší na konec. Neviditelný plášť. Patřil Jamesovi. Dědí se ve vaší rodině z otce na syna už mnoho set let,“ vysvětloval Remus a ukazoval na jednotlivé předměty.

Harry na něj zíral s otevřenou pusou.

„Dovol, Harry, aby ti tvůj kmotr předal ještě jednu důležitou věc, na kterou Remus zapomněl,“ ozval se Sirius.

„Tento nůž ti umožní otevřít každý zámek,“ podal mu malý nožík.

„Doufej, Siriusi, že se Harry nedostane tam, kam my,“ smál se Remus.

„V to doufám,“ chechtal se Sirius.

„A kam jste se dostali?“ ptal se zvědavě Harry.

„Jednou ti to povíme. Teď jsi na to ještě moc mladý,“ snažil se Remus zachovat vážnou tvář.

„Teď bych ti chtěl něco povědět. V sedmém patře u gobelínu Borise Bezradného je schovaná komnata, které se říká Komnata nejvyšší potřeby. Stačí jen třikrát přejít před gobelínem a myslet na to, v co by se měla přeměnit,“ klekl si k němu Sirius.

„Už půjdeme, Siriusi, ať si Harry může zabalit věci,“ pokynul kamarádovi Remus.

Oba vyšli z pokoje. Harry se začal balit.

1.září ho Sirius vzbudil v devět hodin ráno.

„Vstávat, jede se do školy,“ křičel.

Harrymu to nemusel říkat dvakrát. Rychle vyskočil z postele a hnal se do koupelny. V deset už byl nasnídaný a netrpělivě pozoroval svého kmotra. Ten se při pohledu na něj musel smát.

„Musíme chvíli počkat. Auta z ministerstva tu budou každou chvíli,“ řekl Sirius.

„Proč pro nás jedou auta z ministerstva?“ divil se Harry.

„To kvůli tvé ochraně. Ještě pořád tu běhá plno Smrtijedů a my nechceme riskovat,“ vysvětlil Sirius.

„Co vůbec budeš dělat, když tady nebudu?“ ptal se Harry.

„Našel jsem si práci na ministerstvu v oddělení bystrozorů,“ odpověděl Sirius.

„A co tam budeš dělat?“ vyzvídal dál Harry.

„Honit zlé černokněžníky a Smrtijedy, kteří unikají spravedlnosti. Tohle mě vždycky lákalo,“ usmál se Sirius.

Harry se taky usmál. Tahle práce by ho taky bavila. Z ulice se ozvalo troubení klaksonu.

„Už jsou tu,“ vyskočil Sirius ze židle.

Ministerské auto bylo celé černé. Za volantem seděl kouzelník v zeleném hábitu a s cylindrem na hlavě. Cesta na nástupiště zabrala dvacet minut. Na nástupišti King´ s Gross bylo plno lidí. Spousta mudlovských dětí odjíždělo do internátních škol a jejich rodiny se s nimi přišli rozloučit. Harry se Siriuse prošli přepážkou mezi nástupišti devět a deset. Ocitli se na nástupišti 9 a ¾. Před nimi stál červený spěšný vlak do Bradavic.

Sirius pomohl Harrymu najít volné kupé a uložit do něj kufr a klec se sovicí sněžnou (Harryho dárek k narozeninám), která se jmenovala Hedvika.

„Tak hodně štěstí a doufám, že se dostaneš do Nebelvíru. Piš mi. Chci vědět, jak se ti ve škole líbí. Podívej, támhle je tvoje kamarádka,“ ukázal Sirius na tu rudovlásku, kterou potkali na Příčné ulici. Stála vedle svého bratra Rona a jejich matka je teď objímala spolu s jejich dalšími sourozenci. Harrymu neuniklo, že je jediná dívka mezi tolika chlapci. To už si ho však všimla, usmála se na něj a šťouchla do Rona.

Ten, když uviděl Harryho, znovu se na něj ohromeně díval.

„Co se děje, Rone?“ ptala se ho jeho matka.

„Ale támhle vidí našeho kamaráda,“ odpověděla za něj Ginny.

Paní Weasleyová se podívala stejným směrem jako její syn.

„Vždyť to je Harry Potter,“ vypískla.

Harry byl na takovéhle věci zvyklý. Pomalu přistoupil k Weasleyovým.

„Dobrý den, já jsem Harry Potter. Seznámil jsem se Ronem a Ginny na Příčné ulici,ů podal paní Weasleyové ruku.

Ta mu ji stiskla a usmála se.

„Moc mě těší, drahoušku,“ odpověděla mile.

„Nechcete si sednout ke mně do kupé?“ otočil se k Ronovi a Ginny.

„Rádi,“ přikývla Ginny.

Pomohl jim s jejich kufry do kupé a potom se vyklonili z okna a mávali paní Weasleyové a Siriusovi. Vlak se začal rozjíždět. Sirius i paní Weasleyová jim zmizeli za zatáčkou. Harry zavřel okno a posadil se.

„Taky se těšíš do Bradavic? Bráchové mi říkali, že je to tam skvělý,“ ozvala se Ginny.

„Kolik máte vůbec sourozenců?“ zajímalo Harryho.

„Pět. Billa a Charlieho, ti už dokončili školu. Percyho, ten je teď v pátém ročníku. Freda a George, to jsou dvojčata a jsou ve třetím ročníku. No a pak jsme tu já a Ron. Víš co je zvláštní? Že se našim dvakrát po sobě narodila dvojčata. Fred a Georgie na prvního dubna, počkej až uvidíš ty jejich kousky. A já a Ron jsme zase patnáctého ledna,“ rozpovídala se Ginny.

„To vám teda závidím,“ vzdychl Harry.

„Není co. Podívej se na nás. Když máš tolik sourozenců, je s nimi sice legrace, ale taky to znamená, že nedostaneš nic nového,“ promluvil poprvé Ron.

„Na penězích přece nezáleží. A mě nevadí, že máte věci po starších sourozencích,“ ujistil je Harry.

Oba Weasleyovi se na něj usmáli.

Dveře jejich kupé se otevřely. V nich stála holka s bujnou kšticí vlnitých hnědých vlasů.

„Promiňte, všude je plno. Nemůžu najít volné místo,“ promluvila.

„Tady je místa dost,“ pokynul ji Harry na prázdné místo naproti sobě a vstal, aby ji pomohl s kufrem.

Dívka se posadila.

„Jmenuji se Hermiona Grangerová,“ vychrlila ze sebe.

„Já se jmenuji Ginny Weasleyová, tohle je můj bratr Ron a tohle je Harry Potter,“ představila ostatní Ginny.

Hermiona při vyslovení Harryho jména na chvíli vykulila oči.

„Těší mě. Víte, moji rodiče nekouzlí a tak mě hodně překvapilo, když jsem dostala dopis. Měla jsem samozřejmě strašnou radost a..“ vyprávěla hermiona, ale někdo ji vyrušil.

Dveře jejich kupé se znovu otevřely. V nich stál hubený chlapec s ulízanými blond vlasy a za ním se tyčili dva jeho kumpáni.

„Podívejte, do vlaku nám zavítal Harry Potter a hned si našel kamarády. Krvezrádce Weasleyovy, kteří mají více dětí než si můžou finančně dovolit a špinavou mudlovskou šmejdku,“ protáhl ten chlapec.

„Sklapni, Malfoyi!“ vyštěkl Harry.

Hned toho kluka poznal. Sirius mu vyprávěl o luciusi Malfoyovi, nejvěrnějším služebníkovi lorda Voldemorta, kterého spolu s Remusem dostali do Azkabanu po pádu Pána zla.

„Vidím, že výchova toho zrádce Blacka se osvědčuje,“ řekl Malfoy.

„Jak se má tvůj otec, Malfoyi? Líbí se mu v Azkabanu?“ provokoval ho Harry.

„Za tohle se ti pomstím, Pottere. A za otce taky,“ vyhrožoval Malfoy a opustil jeho kupé.

„Ty ho znáš?“ divila se hermiona.

„Můj kmotr mi vyprávěl o jeho otci luciusi Malfoyovi. To Sirius ho dostal do Azkabanu. Tohle byl jeho syn, Draco Malfoy a jeho věrní kumpáni Crabbe a Goyle. Většina kouzelnických rodin je zná. Patřili k Voldemortovi,“ vysvětloval Harry.

Všichni s sebou trhly a Ron hlasitě vyjekl.

„Ty jsi vyslovil jméno Ty- víš- koho,“ vyděsil se.

„No jasně. Sirius s Remusem mě to naučili a vysvětlili mi, že se jeho jména nemusím bát,“ pokrčil rameny Harry.

„Co je to ten Azkaban?“ ptala se Hermiona.

„To je kouzelnické vězení, kam se zavírají zločinci a Smrtijedi. Musíš se toho ještě hodně učit Hermiono,“ řekl Harry a byl rád, že změnili téma.

Celé dopoledne si povídali. Potom k nim přijel vozík s jídlem. Harry nakoupil tolik sladkostí, že mu meselRon pomoct to odnést do kupé.

„Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak?“ zeptala se podezřívavě Hermiona.

„Mají různé příchutě. Třeba čokoládu, pepř, topinky nebo rajčata,“ vysvětloval Ron.

„A co je tohle?“ ukázala Hermiona na další krabičky.

„To jsou čokoládové žabky. Jsou v nich kartičky slavných. Víš, co by mě zajímalo, Harry? Proč ještě nepožádali tebe, aby si tě mohli vyfotit,“ podíval se Ronna svého nového kamaráda.

„Zkoušeli to, ale Sirius je vyhodil,“ pousmál se Harry.

„Ale proč?“ nechápal Ron.

„Není nic dobrého na tom, kdyžjsi slavný jen proto, že nějaký psychopat zabil tvé rodiče a ty jsi přežil jen proto, že se za tebe tvá matka obětovala,“ řekl Harry chladně.

„Promiň, takhle jsem to nemyslel,“ špitl Ron.

„Ty si pamatuješ, jak se to stalo?“ divila se Hermiona.

„Někdy se mi o tom zdává,“ přiznal Harry.

„A víš jak Ty- víš- kdo vypadá?“ vyhrkl Ron.

„Rone!“ okřikly ho Hermiona s Ginny.

„To je v pořádku. Čekal jsem, že se mě na to budou ptát,“ uklidnil je Harry.

„Nemusíš to říkat jestli nechceš,“ upozornila ho Ginny.

„Ale já vám to chci říct. Nevypadá jako člověk. Má voskově bílou kůži, dvě úzké štěrbinky místo nosu a rudé oči. A ten jeho smích. Je tak ledový a krutý, že vám z toho naběhne husí kůže,“ popisoval Pána zla Harry.

Všichni v kupé se otřásli.

„To je strašné,“ řekla Ginny.

„Moc mě netěší, že ho vídám skoro každou noc ve snu,“ povzdechl si Harry.

Nikdo na to nic neříkal. Začali se převlékat do hábitů. Vlak pomalu zpomaloval, až se zastavil úplně. Všichni čtyři vystoupili z vlaku.